Březen 2011

Opravdový Příběh

7. března 2011 v 21:37 | June
Chybíš mi ..

Příběh se odehrával když mi bylo asi 15 let propadávala sem na základce ..

Ve škole mi řekly, že propadnu ze tří předmětů (čeština, matika, a fyzika) to sou vůbec ty nejhorší předměty ze kterých sem vůbec mohla propadnout .. Moje mamka s tátou se před 4 lety rozvedly teď bydlím u táty ..mamka mi občas chybí. To její horký kakao se sušenkami "mňam to bylo dobrý" moc dobrý. Místo toho teď žiju ve strašnym bejváku kde není ani připojení na wi-fi což mě strašně štve .

Jak sem se dozvěděla to že propadám tak sem to šla fakt moc nerada říct tátovi. Musela sem jelikož má jít zítra se mnou do školy, a vůbec nevím co mu na to řeknu. Táta se vlastně o mě nikdy nezajímal o mě a natož moje známky. Jak sem viděla tátův obchod tak se mi ukrutně sevřel žaludek. Chtěla sem vejít do obchodu ale na dveřích sem si všimla velké cedule zavřeno. Hned sem volala tátovi kde je, ale ozvalo se mi jen "volný účastník není dostupný zkuste to prosím později" to mě fakt naštvalo, ale naštěstí sem v batohu měla svojí záchranu "krabičku cigaret" nevím ani kdy sem začala kouřit, ale jen co vím je to že hodně dávno. Šla sem domů, ale tam taky nikdo měla sem na večer domluvenou schůzku z "kámoškama" a tak sem se na všechno vykašlala a šla za nimi. Vzala sem si nějaký prachy a šla. Venku bylo docela hezký počasí, ale mě bylo v tý době všechno jedno. Konečně sem došla k Jenny domů kde už na mě čekala celá parta. "Lindo co ti tak trvalo ?!" zeptala se mě Emma "sem mimo sorry" odpověděla sem znuděným hlasem. "no tak vím co tě rozveselí dem na dízu tady Sally a ta má kámoše kterej nám prej naleje se slevou" ta "díza" byla za rohem tak sem souhlasila. Po celkem krátký cestě několika ulicemi sme tam byli. A já sem si to namířila rovnou k baru kde sem si dala asi 3 flašky ani nevím čeho. Byla sem tak mimo že sem se hned začala líbat s úplně neznámým klukem a jediný co pak vím je že sme šli někam kde nebylo tolik lidí a pak mám okno .. Ráno sem se probudila s "totální" kocovinou někde na odporným wc. A ten dotyčnej co mě sem nejspíš dovedl byl pryč stejně jako Jenny a zbytek mí party. Odbehala sem se domů kde na mě čekal dopis od táty " Zlato policajti si mě odvezli na stanici za nelegální pašování zítra je soud moc tě prosím přijď tam!! pusu : táta" v tu chvíly sem šla pryč s kocovinou naprosto neupravená sem šla ven sedla sem si tam na lavičku a byla jak " tělo bez duše " jelikož začalo ukrutně pršet tak sem šla přespat k Jenny. Další den ráno mě mamka Jenny odvezla za tátou. Já ho mám moc ráda i když na mě v poslední době neustále jenom řval jaká sem .. no nic v té soudní místnosti to vypadalo dost divně. Nakázali se nám posadit a bejt maximálně sticha. A přivedli tátu takhle sem ho v životě neviděla .. a dokonce mu stékala po tváři slza. Přivedli ho k pultíku a tam mu dlouho říkali verdikt. Pak byla přestávka a já s konečně promluvila s tátou jako normální člověk jelikož už byla přestávka u konce zase tátu odvedli. A řekli po dlouhé době verdikt. "Marc Wander je odsouzen na 6let nepodmíněně". V tu chvíly sem se rozbrečela jak sem viděla jak tátu vedou do basy. Mě po soudu řekli, že pujdu do "děcáku" pak sem se rozbrečela ještě víc. Za to že mamka bydlí v Německu sem to zase odnesla já.

(O měsíc později)
Neustále se koukám z okna ven připadám si tady jako táta v base. Od tý doby mi tátu nedovolili navštěvovat. Jo a mamka ? Ta už mi ani nepíše .. jako obvykle sem na svý věci zůstala sama .. Ten dětský domov kam mě dali je asi 100 km od mého města tak už nevídám ani kámoše. A kadej den si odpočítávám dny a roky 3 roky to je strašný .. ale i když mi táta s mamkou hodně ublížili .. tak je mám stejně ráda a moc mi chybí .. a každý večr a každou noc si říkam kolik dnů sem nima mohla být a já je tkhle promarnila ..

June

Alík.cz - Facebook našeho prti-dětství - vzpomínky

7. března 2011 v 20:22 | Cahi |  Co mě zajímá.
Ha, určitě jste byli na Alíkovi zaregistrování! Jako malé děti, v prvních třídách, možná druhých, třetích. Když se tak podívám na ty jejich stránky, které tedy značně zrenovovali, sjedu se na malé vlnce nostalgie. Pamatuju si, jak jsme byli z toho úplně hotoví (myslím ve třídě, a dokonce ještě myslím, že nám o alíkovi řekla učitelka), že si můžeme povídat i po škole. Poprvé jsem se zaregistrovala jako tlapka-vvv. A pak, k mému rozhořčení, jsem zjistila, že si někdo založil profil kamaráda pod přezdívkou tlapka-vv, a ještě měl tu drzost mi napsat! To mě, v mé osmileté hlavince dost naštvalo. Tak jsem si první profil zrušila a změnila tlapku-vvv na tlapku-vvvv. Moji kamarádi ze třídy také měli alíky, a tak jsme si psali o nekonečných, dětských kravinách do toho nekonečna, o úkolech, o pořadech na Disney, o písničkách od různých zpěvaček (myslím, že tenkrát jsme už neměli éru Inky Rybářové...) a tak dále. To bylo ale. Pak jsem si založila profil Lily-Allen22, a chtěla jsem se za tu zpěvačku vydávat. Ha, na Alíkovi! Já trubec! (Tehdy jsem byla Lily posedlá. Její singl Smile jsem si musela prozpěvovat pořád dokola... "Smáájl, ju ke d smáájl, smááájl...")
Ale teď k serveru. Na hlavní straně je Alík, ten roztomilý a i roztodivný, strakatý psík s lacláči. Kouká na vás přátelsky, mavá a nad tabulkou s přihlášením se vás ptá "Chceš být můj nový kamarád?" Možná že ty děti, my, cítily, že máme kamaráda. A já, v tu dobu, byla do pejsků s lacláči a žlutými triky úplně poblázněná. Dokonce, když jsem našla před nedávnem svůj starší zápisník a deníček z té doby, všimla jsem si na první straně takového mého nakresleného profilu na alíkovi, kde byla nadepsána moje přezdívka a všechny spřátelené profily. Dokonce tam byli i spolužáci mé o pět let starší tety! Takže, než zavládla éra Facebooku, lidé se usídlovali na alíkovi, u toho prapodivného dalmatína.
Ach, jak my jsme ještě byli úplně prti! Jak jsme se mohli zbláznit z Andreiného avataru s hoperkou! Všichni jsme si mysleli, že je fakt drsná (zatímco je trapňoučká jak sandále v ponožkách /ano, sandále v ponožkách, ne ponožky v sandálech, to je schválně, prosím/)...
A když už jsme u té dávné minulosti, v daném deníčku jsem našla i básničku, kterou jsem složila na počest mého spolusedícího, který semnou v lavici seděl celé čtyři roky, protože někdo jiný se neobětoval. Teď propadl do třídy pod námi a ani pozdravit mě není schopný!
No, ale básnička je zde:
název: (jméno toho kluka)

Má bordel na lavici
má bordel v lavici
škoda, že nemá věci v krabici.

To by byl klid,
doufám, že ho přežije i náš lid.
Jen blbosti mele,
je to jedno velký tele.

Doufám, že se brzo začne mejt,
nebo ho mám vodou zlejt?
(nebo se mám rovnou zblejt?!)

Ha, měla jsem básnický talent, že? Hehe.

Vegetariánctví - připadá mi hloupé, ale dobře.

7. března 2011 v 19:49 | Cahi |  Co mě zajímá.
Vegetariánství... když si řeknu tohle slovo, v hlavě mi naskočí obrázek hubené, nenamalované dívky s dredy a oblékáním jen tak, hala bala, prostě novodobý typ hipíka. Ale to pravděpodobně tak nebude, určitě se najde i spousta normálních lidí, kteří maso pozřít nemůžou. Klikněte na celý článek.

Článek na téma týdně "Vegetariánství"

7. března 2011 v 19:07 | June |  Kolem mě
Každý z nás jí maso nebo ho aspoň někdy ochutnal ( je smutné když jíte maso a přitom si představíte malé rostomilé prasátko) i když bych nejradši taky maso vůbec nejedla a nepřispívala tomu ohavnému průmyslu, masu se prostě nevyhnu. Nechci být za nějak "chytrou" ale prostě je to můj názor.

June

Žijí v Česku, ale ani česky neumí.

6. března 2011 v 18:45 | Cahi |  Co mě zajímá.
To mě neskutečně štve. A dost také udivuje. Známe to určitě všichni. Cizince. Jsou tu všude, ať už Vietnamci, Rusáci, Ukrajinci. Nic proti nim nemám, samozřejmě, proč ne. My se také určitě stěhujeme do jejich zemí v hojném počtu, jako oni k nám (to dost těžko, teda). Ale jediné, co by alespoň měli umět, když tu chtějí žít, je náš jazyk! Tó ši tu prida Rusiák, a my všeci děvošky mame rozumiati jeho reciam? Ve škole máme jednoho Rusa, Vietnamce, a i Ukrajinku. Začneme od konce, ano? Ukrajinka je v pohodě, zábavná, česky umí dokonale, žije tu už taky delší dobu. Pak Vietnamec. Také v pohodě, sice trochu pokulhává, ale česky prostě umí. A pak je tu ten Rusák. Blonďák, s modrýma očima a ksichtem jak andílek. A proto si taky asi myslí, že mu všechno projde. S jedním obočím nahoru a druhým dolu kouká na všechny kolem, skoro česky neumí a prochází mu to! Z projektového semináře jsme dělali referáty o českých hradech, každý pak měl svůj hotový přečíst před třídou. Tak si tam s úsměvem přikráčel, například, budeme mu říkat třeba Ivan, vzal si papír do ruky a podíval se do něj. Už to vidím, jak se mu ty písmenka, jako v těch filmech, roztancovávají a rozpíjejí. Nemyslím si. Koukal na učitelku těma modrýma očima přes ty svoje dlouhé řasy a četl: "Hrade Chebe. Hrade Chebe ja hrade, ktore boli uz opuzany v sestnactom stoletim..." (Teď si vymýšlím. Nevím, jaký měl hrad. Ani, jestli nějaký hrad Cheb existuje). A víte, co dostal za známku vlastně za ten svůj krásný, srozumitelný projev a referát, který byl jen stránka okopírovaná z Wikipedie? Za jedna. "No, jazykové bariéry tu pořád jsou... ale dáme ti jedničku." Dobře, on za to nemůže. Jeho rodiče. Ale proč se sem stěhují, když ví, že česky z nich nikdo neumí? Proč, bože?
Vietnamci také. Přijdete k nim, například na té jejich tržnici, stěžujete si, třeba na kvalitu koupeného zboží a rázem se z "Moc suší, moc suší, kup te, kupte!" stane "Nerošumim."
Nejsem rasista a proti cizincům nic nemám. Ale, sakra, naučte se aspoň česky, no ne?!
Cahi

Příběhy z Pandořiny skříňky - 1. Oksana

6. března 2011 v 18:04 | Cahi |  Příběhy na pokračování
Tohle bude jeden z mých příběhů na pokračování. Bude to o čtyř dívkách, které mimo svých drobných problémů ve škole, s kamarádkami, kluky a podobně, zažívají i svá, malá, životní neštěstí.
První kapitola je o Oksaně Ševčenkové.
Do komentů mi prosím napište svůj názor :).
Klikněte na celý článek.

Moje Povídka

6. března 2011 v 15:17 | June |  Opravdové příběhy

Rozlučka

Ách jo, povzdechla jsem si " konec devítky " konec našich bláznivých nápadů při kterých jsme se všichni smáli .. mí kámoši s kterýma se už možná nikdy neuvidím a hlavně Tim .. a teď musím jít na ekonomku .. na ní sem vlastně nikdy nechtěla jít ale co mám dělat mamka s tátou mi neustále cpou do hlavy že to mám prostě někam dotáhnout. Ale každý má nějaký své sny při kterých bude třeba slavný spisovatel nebo právnička, ale já z nějakého zvláštního důvodu takovéhle sny vůbec nemám. A tak sem docela i ráda že jdu na tu ekonomku.

(Ráno )
Jill !! zařval táta .. co je co se stalo ?? rychle sem vyhrkla. No ty se ptáš co se stalo .. škola to slovo ti nic neříká .. bože !? Já zaspala a dneska je ta rozlučka. Dělej !! No jo tati. To dnešek teda hezky začíná. Musím běžet ahoj. Po dlouhé hodině kdy sem se mačkala se spoustou zpocených lidí v autobuse a tramvaji jsem konečně dorazila do školy. Pořád sem si opakovala, že nevím jak to dopadne a , že zítra je vysvědčení a v hlavě sem měla tolik myšlenek, že sem nevěděla co dřív. Trochu sem se ještě upravila a šla sem do třídy. Uklidnilo mě jen to že sem konečně byla mezi mezi svojí skvělou partou. Jill, co ti to tak trvalo? Zeptala se mě Carol. Já nevím prostě to dneska to nějak nestíhám, jo a je tady Tim? No jasně kdykoliv se na něco zeptáš je v té větě Tim, všichni víme že seš do něj tak nějak "zabouchlá" ale nemusíš o něm pořád mluvit Jill! Já do něj nejsem zamilovaná možná jen trochu !? A pak sem sem až do konce přestávky poslouchala že sem zamilovaná do Tima. Celý zbytek dne jsme pak jen poslouchali hudbu, tančili a strašně moc se smáli. Až pak jak jsme sklízeli balónky a takový ty věci tak ke mně přišel Tim a tomu sem fakt nemohla uvěřit. Ahoj Jill . Ten jeho hlas zněl naprosto sladce a nádherně. Je mi to tak celkem divný se tě na to ptát jo ,ale .. byla sem štěstím bez sebe. Nevíš jestli Carol s někým chodí ? V té chvíli sem chtěla sem mu vlepit facku. Ne to fakt nevím Time !! Aha já to chtěl vědět jen pro .. A pak už sem to nevydržela .. a šla domů. Bylo to ode mě dost zbabělí, ale já už to prostě nevydržela. A aby toho nebylo málo tak ke mně do pokoje přišla mamka. Jill co je ? Pak se mí to všechno vysvětlila .. Jill zítra se to snad nějak vysvětlí. Snad jo ..

(Den vysvědčení)
Oblíkla sem si na sebe ty nejhezčí šaty který sem vybírala s Lucy asi před týdnem nalíčila sem se dala si boty na podpatku a vyrazila .No teda Jill tobě to sluší. Vyslechla sem si chválu od rodičů která mi fakt hodně zvedla sebevědomí. Pojď já tě odvezu chceš ?? Díky mami.
Poslední den ve škole ta škola pro mě byl skoro můj druhý domov trávila sem tam devět let svého života a teď .. to bude pryč.
Šla sem kolem své skříňky a koukala se na ní otvírala sem jí devět let a teď bude patřit někomu jinému ..
Až sem se dostatečně dokoukala na svojí skříňku šla sem do třídy, ale ještě před třídou mě zastavil Tim. Jill nevím co to s tebou včera bylo a chci jen abys věděla že si moc hezká holka a že bych tě chtěl doprovodit tou uličkou jak nás vykopnou protože .. Time ty jsi taky moc milej kluk akorát sem se ti to nikdy neopovážila říct ..


June

Bezzubá a bělovlasá čtyřicetiletá babička, které dožívala na Starém bělidle.

5. března 2011 v 19:28 | Cahi |  Co mě zajímá.
Začala jsem číst Babičku od Boženy Němcové, protože myslím, že každý Čech by si tohle měl přečíst. Božena, která v knížce ztělesňuje Barunku, popisuje babičku jako "bělovlasou, s pěti zuby, s vráskami a svrásčtělýma rukama". Na obrázcích (mám vydání z roku devatenáct čtyřicet), je vyzobrazena babička tak, jako každá dnešní, osmdesátiletá žena z vesnice. Bílé vlasy stažené do drdolu, šaty připomínající pytel (což, bylo vlastně, na devatenácté století naprosto přiměřené), strhaná tvář, shrbená záda a úsměv odhalujíc opravdu jen těch pět, malých, úzkých zoubků. Každý by, při pohledu do jejích očí s pokleslými koutky dolů, jí typoval tak něco kolem osmdesáti. Taky, že dnes sice není normální, jezdit dožívat na Staré Bělidlo za svou dcerou a vnoučaty (stejně, jako brát si Němce a bydlet u kněžny), ale věk, kdy dožíváme, se pohybuje tak kolem osmdesáti let. A oni? Dožívali ve čtyřiceti. Ano, ta babička bez zubů, bělovlasá a svrástělá, byla čtyřicátnice! Vlastně jí prý bylo přes čtyřicet let!
S ohledem na tehdejší dobu, kdy hygiena pravděpodobně nebyla nějak převratná, desetileté dívky se odstěhovávaly a braly si padesátileté muže... Prostě. Je to divné, když si vemete, že to bylo teprve před sto lety, že to bylo tak jiné, všechno. Tehdy dívky nosily dlouhé šaty s mašlemi, a když byly vidět kotníky, lidé se mohli zbláznit a tahle dívka, která už nebyla nazývana dámou, byla prostitutka. Dnes běžně vidíte dvanáctileté dívky zmalované jako ku*vy, s krátkými sukénkami pod zadek, s tílky, které zakrývají jen to nejnutnější. Představte si, jak ti staří lidé musí být z tohohle úplně naštvaní a pohoršení!
http://www.fiftyfifty.cz/fotografie/2006-11-c7312903/Kouzelna-babicka.jpg http://www.zastavki.com/pictures/1024x768/2008/Girls_Models_Models_C_Claudia_Shiffer_004888_.jpg
Tehdejší vzor čtyřicetileté Dnešní čtyřicetnice (C. S.)
dámy

V učebnici dějepisu byl takový odstaveček, citace z kroniky z třináctého století. "To, co dnes nosí ti mladí. Starší lidé se jen diví a kroutí hlavami." A to bylo před devěti tisíci lety! A lidé se mohli zbláznit z gotické módy, barevných punčošek, šatů a z rukávů s dlouhými cípky. A pořád se to bude opakovat. Ale opravdu nechci vědět, co se bude nosit, až budu dožívat já. Lidé budou chodit asi nazí. Nebo opravdu nevím. A co průhledné oděvy?
http://kclibrary.lonestar.edu/images/girl.jpghttp://3.bp.blogspot.com/_q8yL67n-rQ0/TQtqPT33lYI/AAAAAAAAASA/YH9E5jeG2QE/s320/001noahcyrus.jpg
Cahi

Citáty o ..

5. března 2011 v 19:18 | June |  Citáty
Přátelství :

Přátelství je jako květina .. když se jednou pomačká už se nikdy nenarovná.
Láska a přátelství mají mnoho společného jen si to někteří lidé nejsou schopni uvědomit.
Život bez přátel a bez lásky .. je jako bez slunce a bez vody.
Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád.
Mnho lídí se vychloubá tím kolik má přátel a přitom má opravdového přítele jen jednoho.

June

Ztráta iluzí - něco jako báseň

5. března 2011 v 18:51 | Cahi |  Co mě baví.
Každý jsme někdy ztratili nějakou iluzi. Ať už to bylo ve například ve školce, kdy jsme si mysleli, že máme krev zelenou a že jsme mimozemšťané, ať už na prvním stupni základky, kdy nastoupily problémy s kamarádkami, nebo na druhém, kdy těžké vyměnily těžší problémy, třeba s učením a kluky, rodiči a pubertou. Střední, vysoká, lásky nelásky. Všichni jsme jednou měli něco za něco jiného a lepšího, a ztráta iluzí vždycky zklame. A tak jsem opět napsala něco, co se trochu podobá básni.

Něco z mé starší tvorby (básně).

5. března 2011 v 15:48 | Cahi |  Co mě baví.
Opětně něco z mé starší tvorby, kdy jsem byla poblázněná psaním básní.

Ty časy jsou pryč
Ty časy, kdy jsem tě slepě milovala,
tvoji vůni ráda vdechovala,
podle tvých představ se chovala,
v srdéčku tě nosila,
jsou pryč.
Já jdu jinam,
někde, kde místo mám,
někde, kde mě rádi uvítají,
někde, kde mě milují.
Jdu sama se zlomeným srdcem,
a já nemusím být vědcem,
abych viděla, jak vážné to je,
že mě to za chvilku zabije.
Budu brát léky a lék je čas,
léčba nebude mít žádný kaz.
Léčba časem, díky ní přežiji
bez tebe, i když tě tak strašně miluji.

Hlasy v mé hlavě
Slyším je, slyším ty hlasy.
Nelze ignorovat jejich prosby o pomoc,
nerozlišují, jestli je den nebo noc,
prosí stále, stále hlasitěji,
stále, stále naléhavěji.
Hlasitý, ženský hlas,
co nezkřivil by mi ani vlas.
Volá Prosím, ochraň mé dítě,
ať nechytí ho smrt do své sítě.
Nevím, jak udělat to mám,
jak na to vystačit sám,
kdo vlastně je,
ten hlas, co hned zaujme?
Pak ten druhý, hrubý, mužský hlas,
co ženu překřikuje zas.
Křičí Nech toho zmetka být,
on už rozum musí mít.
Nebohý bezmocný pláč ženy,
co nedá se popsat pár písmeny.
Už mě štvou, ty hlasy,
ať už vypadnou z mé hlavy!