Příběhy z Pandořiny skříňky - 1. Oksana

6. března 2011 v 18:04 | Cahi |  Příběhy na pokračování
Tohle bude jeden z mých příběhů na pokračování. Bude to o čtyř dívkách, které mimo svých drobných problémů ve škole, s kamarádkami, kluky a podobně, zažívají i svá, malá, životní neštěstí.
První kapitola je o Oksaně Ševčenkové.
Do komentů mi prosím napište svůj názor :).
Klikněte na celý článek.


Byl to jeden z těch prvních, jarních dnů, kdy květiny začínají růst, nebe je bez mráčku a slunce svítí, jakoby neumělo nic jiného. A tam, po travnaté louce šli ruku v ruce dvě dívky s úsměvy na tvářích. Jedna z nich měla dlouhé, černé vlasy, tmavé oči, zajímavý, hranatý tvar obličeje a úsměv jejími plnými rty odhaloval rovné, bílé zuby. A dnes jí vlastně bylo třináct let. Byla to krásná rodačka z Ukrajiny jménem Oksana, vstřícná, laskavá dívka, s těžkou minulostí i bodoucností. Ta druhá, co jí za ruku vedla, se jmenovala Sára, ale ta podstatná nebyla. Byly to dvě nejlepší kamarádky, což vlastně i stvrzovaly stejné, korálkové náramky, které si v druhé třídě mezi sebou vyměnily i se sliby napsanými na malém papírku: "Budu tvá kamarátka navšdi!" Dodnes, těch pět let jim to drží.
Oksana také pocházela z bohaté rodiny. Vlastně, tu její rodinu tvořila mamka paní Ševčenková, věčně úsměvavá, občas trochu hysterická bývalá modelka, otec, pan Ševčenko, kterému nikdo neřekl jinak než pan Eš, trávil většinu času v práci, aby rodině zajistil pohodlí a luxus, na který si již navykla. Když se přestěhovali z Ukrajiny, před pěti lety, sem, byli to jen průměrní lidé. Ale dnes, díky schopnostem otce, patří k té smetánce, bydlící na krásném předměstíčku s vilkami, obrovskými zahradami a bazény.
Šly touto zkratkou přes les jako každý den těch sedm let, co chodí na základní školu tady ve městě. Dnešní školní den byl jako každý jiný - akorát s vyjímkou, že dnes Oksana všem připomínala, že má narozeniny. Dostala celkem tři dárky, od Sáry a dalších dvou kamarádek, které nejsou ani tak důležité, aby stály za zmínku jejich jména.
Když vyšly z lesa, ocitly se na malém náměstíčku s fontánkou, pár obchůdky se zmrzlinou a běhajícími psy. V jednom z vil, které náměstí lemovaly po okrajích, bydlela právě Oksana. Jejich vilka byla natřena původně na žluto, ale časem se již barva oprýskala a dnes spíše připomínala okrovou. Červená střecha se střešními okny s bílými rámy působila starodávně, a předzahrádka, na které si paní Ševčenková pěstovala růže, překrásně voněla.
"Tak ahoj," pozdravila Oksana kamarádku, která už mířila druhou stranou zpátky do reality. Někdy si představovala, že má za rodiče Ševčenkovy místo svých otravných, nudných rodičů, kteří jediné, co umí a navíc to pokládají za zábavu, je hraní šachů a scrabblu. Kdežto Ševčenkovi! Ty se dokázali bavit. Vždycky, když k nim jde na návštěvu, nebo u nich přespává, což je často, dokáží Ševčenkovi i z obyčejné věci jako je večeře, udělat náramnou legraci. A navíc jsou tak v pohodě! Myslela si kamarádka, zatímco se prodírala lesem na předměstí.
Když Oksana uviděla svou matku, jak v otrhaném, pleteném svetru, sedí se ztrápeným výrazem na jedné z laviček, věděla, že je něco špatně. Pokaždé, když měla narozeniny a vracela se ze školy, paní Ševčenková se nakláněla z okna i s velkými krabicemi v dárkovém balení v náručí, a hlavou pokyvovala Oksaně na pozdrav, a úsměv zdobil její krásnou tvář. Ale teď tu seděla bez dárečků, bez sušenek a bez úsměvu. S mastným culíkem na vršku hlavy, slzami v očích. Když spatřila Oksanu, utřela si nos a oči do rukávu. "Čau zlato," poklepala na místo vedle sebe. Oksaně se ze samého strachu chtělo plakat, byla upřímně strašně vyděšená. Něco strašného se muselo stát. Nebo možná taky ne, utěšovala se v duchu. Určitě se například zatoulala Fatsy, jejich tlustá kočka, jako minule! Mamka tu přece taky seděla jako hromádka neštěstí, a pak se Fatsy našla, jak se válí v prádelním koši! Oksana se usmála. Jistě, její potrhlá, milá mamka má strach o kočku.
"Stalo se něco strašného," prohlásila paní Ševčenková, když Oksana dosedala na místo vedle ní. Tohle Oksaně připadalo ještě podivnější. Když se Fatsy ztratila minule, paní Š. řekla hned jen "Nemůžu najít Fetsy!" A ještě podivnější bylo, že náměstíčko bylo liduprázdné, až na pár povalujících se psů. Všichni, ač byl den, byli pravděpodobně v domě nebo na svých zahradách. Ano! Zahrady. Tam se schovávají, přece, je sluníčko, krásně, vedro, tak se koupají! Pomyslela si Oksana. Jakoby snad potřebovala utěšit. Ne, potřebovala zahnat to strašlivé očekávání.
"Je mi to líto, Oksi," paní Ševčenková se jí ani do očí podívat nedokázala. "Dědeček umřel."
Oksaně se zamotala hlava. Při vyposlechnutí té krátké, holé věty se jí do hlavy nasadilo hned několik myšlenek a obrazů a výjevů z dětství. Dědeček, kterému říkala Šušu, bydlel na Ukrajině, a potom, co se přestěhovali sem, moc se s ním nestýkala. Ale do jejích sedmi let ho milovala. Bydleli spolu i s bábinkou v jednom velkém domě. Vybavila se jí jeho přátelská, zarostlá tvář, jak jí vždycky ráno popadl, popleskal jí po hlavě a vypustil ven s hrát se psy, kozami a ostatními zvířaty, které chovali, jak jí houpal na kolenou a zpíval lidové, ukrajinské písně, jak jí učil sprostá slovíčka v ruštině, ale i jak dostával časté záchvaty hněvu, jak pak řval na všechny, kteří se naskytli, a jak dával mamince ústavičné facky. Přesto ho měla moc ráda, i když tehdy nechápala, proč tak zuří, vadilo jí, že mamince ubližuje. Ale byl to skvělý, hodný člověk, který jí měl opravdu rád, narozdíl od bábinky, která o ní tvrdila, že z ní vyroste "levná děva". Měl jí rád. A teď už nikdy neucítí jeho ruku hladíc jí tvář, neuslyší jeho tichý zpěv, ani, jak jí čte staré pohádky před spaním. Jak to, že jí tohle nechybělo těch pět let? Možná proto, že věděla, že to má, že tohle jí děda udělat může pokaždé, když se vydají třeba na výlet do Ukrajiny, navštívit známé a rodinu. Ale to nikdy neudělali a ani se nechystali. A najednou ví, že tohle už, i kdyby na Ukrajinu jeli, nezažije. Bolelo to. Hodně. Bolelo to tak, jak to bolí každého, když ztratí někoho blízkého. Slzy jí stekly po tvářích v nezadržitelných proudech a padla matce do náručí. K jejímu údivu jí paní Ševčenková odtáhla, chytila jí bradu a svýma velkýma černýma očima pohlédla do jejích, stejných očí. "To není všechno, zlatíčko." Slza jí ukápla na nataženou paži. "Stěhujeme se. Zpátky. Babička nemůže žít sama." Byla to pro Oksanu další rána. Přece jenom se do Ukrajiny podívá. Ale jak to přežije?! Sama? Bez všech, kamarádek, zpátky na tu ukrajinskou farmu, za zlou bábinkou? Už tam nebude laskavého slova dědečka. "A co... tvoje sestra?" vyhrkla přes vzlyky Oksana. Maminka měla sestru, Almasu. Paní Ševčenková jí pustila bradu a oči se jí zaleskly něčím, co znamenala nenávist. "Znáš jí, mrchu jednu. O mámu by se nepostarala, ani kdyby jí polomrtvá klepala na dveře!" Oksana se opřela o mámino rameno. Smiřovala se s tím. Koukala na ty krásné, barevné domy, pobíhající psy, krásné, udržované zahrádky a na tu ze všeho sálající pohodu. A bohatství. Na Ukrajině nemají nic z tohohle. Budou bydlet snad v té špinavé, pororozpadlé farmě s krávami, slepicemi, kozami a ostatní havětí. Oksana si moc zvykla na městský život. Život v bavlnce.
Na lavičce seděly spolu dlouho, dokud se stmívat nezačalo a Fatsy nezačala škrábat na okno, žadoníc o jídlo. Oksana, jako bez duše a života, jako robot, vstala a šla dát Fatsy do misky psí granule, které tak milovala.
Za dva dny se stěhují. Jediná pozitivní stránka toho byla, že nemusela jít Oksana do školy, tím pádem ani nepsat písemku z matematiky. Ale co! Klidně by si jí napsala, kdyby mohla zůstat tady. U svých kamarádek, i u toho zlého matikáře, který jí říká Oksana-Kravína, v domnění, že je to legrační, i by klidně snědla všechny ty hnusné obědy ze školní jídelny!
"Pojď, v obchodě nám nechali nějaké krabice na stěhování," zavolala na ní paní Ševčenková zezdola. A tak se spolu vydaly tmou do supermarketu, aby si vyzvedly krabice, mírně zapáchající po banánech, domů a uložily si do ní všechny své věci. Věci, díky kterým snad už nikdy nezapomenou, že Česká republika je pro ně jediným domovem.
Cahi
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama